Více než desetina českých domácností uchovává cíleně antibiotika, která nejsou využívána k aktuální léčbě
Přestože je v České republice, stejně jako v ostatních zemích EU, prodej antibiotik (ATB) vázán na lékařský předpis, existují způsoby, jak k nim získat přístup i bez vědomí ošetřujícího lékaře. Významnou roli v tomto ohledu sehrává uchovávání ATB v domácnosti po předchozí léčbě. Předchozí studie poukazují na to, že uchovávaní zbytků antibiotik z minulého užívání či jejich cílené hromadění zvyšuje do budoucna pravděpodobnost samoléčby antibiotiky bez konzultace s lékařem (Ahmed et al 2023; Grigoryan et al. 2006). Mapovat objem přípravků, které jsou takto uchovávány, je nicméně velmi obtížné. V rámci našeho projektu jsme analyzovali data z dotazníkového šetření realizovaného CVVM (v období červen–srpen 2024, N=922), které poskytuje reprezentativní data o zkušenostech a postojích české populace starší 15 let k tématu uchovávání ATB z předchozí léčby.
13, 5 % dotázaných uvedlo, že v jejich domácnosti se nachází ATB, která nejsou aktuálně využívána k léčbě. Téměř desetina všech respondentů (9,5 %) přitom uvedla, že se jedná o antibiotika, jež v domácnosti zůstala po předchozí léčbě. 3,6 % všech respondentů přítomnost antibiotik v domácnosti spojuje s cílenou přípravou na to, že by je v budoucnu využili k léčbě. Jen zanedbatelné procento dotázaných (0,3 %) současně uvedlo obě varianty. Zkušenost se získáním ATB díky předpisu od rodinného příslušníka či známého uvedlo pouze 2, 7 % respondentů. Předchozí studie zaměřující se na mapování množství lidí v populaci, kteří uchovávají zbytky antibiotik, značně variuje napříč různými zeměmi – od 13,5 % lidí v Nizozemí, přes 67,5 % v Itálii až po 90 % v Číně (Kardas et al. 2007). Českou republiku můžeme v kontextu těchto dosud sledovaných regionů tedy řadit k zemím, kde je procento těchto lidí v populaci v globálním srovnání spíše menší.
Uvedené informace o zkušenostech respondentů s uchováváním antibiotik mohou přispět k pochopení vzorců ve spotřebě antibiotik v české společnosti. Ve snaze zamezit nevhodné spotřebě a jejím negativním dopadům byly testovány intervence, které by uchovávání antibiotik, poskytující příležitost k samoléčbě, omezily. Jako příklad lze uvést experimentální studii z Francie, kdy pacientům bylo vydáváno pouze přesné množství tablet pro konkrétní léčbu. Prokázáno bylo několik pozitivních dopadů, zahrnující ekonomické úspory či pozitivní dlouhodobý efekt na životní prostředí. Mimo to docházelo též ke striktnějšímu dodržování léčby pacienty, což bylo připisováno psychologickému dopadu intervence, která pozitivně působila na uvědomění si důležitosti správného dávkování (Treibich et al. 2017). Omezení příležitostí k samoléčbě skrze zamezování uchovávání antibiotik v domácnostech však neovlivňuje příčiny toho, proč lidé k takovému jednání vůbec přistupují. Uchovávání antibiotik v domácnostech může být symptomem nedostupné zdravotní péče v dané oblasti či důsledkem dlouhých čekacích dob. Rozhodnutí jedinců ponechat si ATB z předešlé léčby může být reakcí na jejich negativní zkušenosti se zdravotnickým systémem.
Zdroj: Hasmanová Marhánková, Jaroslava, Petrúšek Ivan (2025): Uchování antibiotik v českých domácnostech a postoje k samoléčbě v české populaci. Časopis lékařů českých (v tisku)
